Dobrou noc přátelé, dlouho jsme na blog nic nepřidávali, což bylo zapřičiněno několika faktory, a to zejména studiem vysoké školy. O tom, že studium na technické univerzitě patří k časově náročnému vám nemusíme říkat, přesto to raději pro pořádek zminiňuji. Podzim je tradičně zasvěcen klubovým koncertům, avšak my máme pro letošek v tuto chvíli v Čechách splněno, protože před námi už je jen výjezd do Budapešti na poslední koncert straight edge legendy Bane, kterému bude věnován samostatný report. Níže najdete zkratkovité recenze námi navštívených koncertů.
První z nich byli Lock&Key, kteří se v září zastavili v holešovickém klubu Cross. Support jim dělali Showyourteeth z Vídně a Call Tracy, toho času z severních Čech. Obě kapely mě nezajímají, takže nevím jak hráli, ale lidí bylo dost. Jako poslední nastoupili Lock&Key. Ti odehráli kompletní debutové ípíčko Divine, nějakou novinku a taky se přálo zpěvákovi. Akci hodnotím pozitivně.
Na začátku měsíce října nám milostpán zabookoval Counterparts a dvě americký kapely co mě nezajímaly. To že na akci jsou dvě kapely, který mě nebaví jsem si zvykl, bohužel co jentak nestrávím je prostředí. Koncert se totiž odehrával na sedmičce (strahov 007 aka legendární klub na kterej se nesmí říct křivýho slova, ikdyž mám samozřejmě pravdu, protože tenhle klub byl dobrej za bolševika a v devadesátkách, ale rozhodně ne na Counterparts v roce 2015). Jistý média nazvali tuto akci vydařenou a otitulovali ji slovy "mezigenereční". K těmto bludům je vedl zejména fakt, že se to odehrávalo na sedmičce a taky, že jednu z těch kapel někdo poslouchal v 17 a teď mu je 26. Budu-li mluvit za celou redakci, tak tato akce byla úplně na píču. Důvodem není nic jiného než sedmička, prostě 200 lidí v tomhle klubu je moc, ale co teprve 300. Jo a to údajně nebylo ani vyprodáno. Akci hodnotím negativně.
V půlce října se do Prahy dostavil švédský straight edge hardcore v podobě Anchor a americký paběrek Hollow něco, vlastně mě to stejně nezajímalo. Vstup byl dvě kila takže sem očekával nějakou úroveň, marně. Produkce začala nepochopytelně o hodinu později, naneštěstí to byl nějaký česky zpívaný hardcore, takže tragédie. Po nich přišla menší odmlka, opět sem nepochopil proč, americký vandráci měli už svoje kytary z Vídně u sebe ale jakou dobu tam nesmyslně pobíhali, pak milostivě zvučili. Hollow něco začli po desáté hodině (to obvykle chodím z koncertů), byla to klasická nudná hardcorová vodrhovačka a zvuk měli stejně hroznej. Na Anchor přišla řada pět minut po jedenácté a odehráli slušný koncert, který byl zaživný a utíkal. Po skončení poslední skladby ručičky na hodinách ukazovali téměř půlnoc. Domnívám se, že takovéto undergroundové koncerty by měli končit nejpozději v jedenáct hodin, ne-li dříve. Akci hodnotím velmi negativně.
Pravděpodobně největší putovní coreový festival Never Say Die tour sponzorovaný Impericonem se po roce zastavil v Praze a to konkrétně v Meetfactory, kde se uskutečnil již potřetí. Tento prostor je pro akci tohoto rozsahu ideální a těžko si představit v Praze lepší. Na festivalu se na jednom podiu vystřídalo celkem šest kapel. První z nich Burning Down Alaska i druzí Fit For A King mě nezajímali, stejně tak jako uplakánci BAAO a ještě větší uplakánci Defeater. Třetí kapelou, první co mě zajímala byli Cruel Hand. Poslední desku Negatives nahráli pod Hopeless Records a hrají hardcore staršího střihu s občasnými zpěvnými pasážemi (některá media je připodobňují Metallice nebo , pro ty kdo něco z toho zná tak podobnost není žádná, pravdu mám já). Jejich set se skládal převážně z písniček z posledního alba, což mi udělalo opravdu radost. Přeskočím uplákánky a vrhnu se na moje australské oblíbence The Amity Affliction. Ještě před samotným koncertem jsem si zjistil setlist, což zpětně hodnotím jako dobrý krok. Díky získaným informacím jsem se na začátek koncertu postavil do kotle abych si mohl užít hitovku Open Letter a užil sem si ji náramně dvěma povodenýma crowdsurfama. Bohužel potom přišlo něco co sem očekával, řekl bych tak, že jsem se emočně vybil a zbytek koncertu si dostál vzadu. Setlist obsahoval většinou skladby z poslední desky Let The Ocean Take Me a bohužel se nedostalo třeba na I Hate Hartley nebo Anchors z Youngbloods. Akci hodnotím pozitivně.
V pátek téhož týdne přišel čas na křest nové desky Paulieho Garanda Boomerang v rodném Liberci. Místem konání byl tradičně Golf Bar, nacházející se pod známou restaurací ZOO 1320. Na akci bylo nutno zakoupit lístky v předprodeji, protože bylo jisté, že bude vyprodáno. Pro ty co nestihly zakoupit lístek v předprodeji bylo na místě připraveno ještě sto lístku, po kterých se rychle slehla zem. Klub se otevíral už v osm, ikdyž produkce měla začít až ve tři čtvrtě na jedenáct. Podnik byl zvolen dobře byl prostorný, vzduch byl poměrně česrtvý a interiér byl vkusně ozdoben boomerangy. První se na stagy v jedenáct objevil Roseck, předvedl kratičký set především ze singlů z připravované desky. S menším zpožděním se na stage vyšvihl Paulie s otvírákem Mamin hodnej syn z desky Harant. Skladby byli vyrovnaně z každé desky a díky přítomnosti mnoha hostů došlo na společné věci. Po první z nich Molu následoval samotný křest, kterého se ujal Ego. Druhá půlka koncertu byla ve znamení hostů z domovského Ty Nikdy labelu. Akci hodnotím pozitivně.
Třetí akcí behěm sedmi dnů byl koncert kapely Turnstile na "legendární" sedmičce. O tomto nechvalně známém klubu jsme napsali mnoho a netřeba se k tomu vracet, ale stejně se k tomu vrátím. Stejně jako v předchozích případech i na tento typ akce by se hodil klub, který má podium. Pod hlavičkou Vinyl Brothers a Conspiracy concerts (ano ta agentura toho arogantního milostpána) se na sedmičce sešla čtveřice kapel jejichž výčet bych zkrouhnul na ty zajímavé, tedy na Risk It a Turnstile. První z kapel mě však nezaujala díky hudební produkci, nýbrž nabídka kvalitního distra, čehož jsem pohotově využil a zakoupil si za 350 vinyl Broadcasting od Comeback Kid. Hlavní hvězdou večera byli samozřejmě Turnstile, ti hrají takový new school hardcore, hodně uryčený a to doslova. Samotná show měla asi pětadvacet minut,
